Jak vzniká déšť (a sníh)

Na gymnáziu jsem se učila o rosném bodu, na vysoké škole o kondenzačních jádrech, ale nejlépe mi vznik deště a sněhu stejně vysvětlilo toto video pro nejmenší. :-)

Zaspalas?

Těmito slovy mě přivítala první den mé pedagogické praxe paní na vrátnici. Přesně jako v nějaké filmové komedii.

Následovaly těžší i krásné chvíle za katedrou. Zjistila jsem, že nejsem zase až tak stará, i sedmáci například znají ještě počítačovou hru Prince of Persia z roku 1989.

Nebo, že dokáží ne příliš šikovně zadaný úkol "najít v atlase a do sešitu si vypsat státy světového reginu" obejít a opsat seznam států bez práce a orientace v mapě rovnou z učebnice. Metoda "minimax - minimum práce, maximální efekt" - dobře ji znám, také byla ve škole moje oblíbená. :-) Ale alespoň prokázali, že se dokáží zorientovat v učebnici.

A mnoho dalšího...

Moc ráda vzpomínám především na hodiny u tehdejších šesťáků. Byla to klidná ne příliš početná třída přemýšlivých a snaživých dětí. Alespoň v mých očích. :-) Jednou se mi je podařilo natolik vtáhnout do tématu atmosféry, až někteří přeslechli zvonění na konci hodiny.

Proč "Tady žijí lvi"

"Hic sunt leones" - "Tady jsou lvi"

Věta, kterou prý kartografové označovali nezmapované území. Dnes už mapy bílá místa většinou nemají. Přesto v přeneseném slova významu na zemi neznámou vstupujeme všichni každý den.

Některé kroky se podobají vstupu do jámy lvové méně, jiné více.
Pro mne jsou zatím neznámé neprobádané území žáci a učení jako takové.
Většina lidí by tento krok zařadila spíš do té druhé skupiny.

Píď po píď bych ale chtěla mladým lidem porozumět, "zmapovat" situaci ve školách a najít pro sebe a pro ně ten nejlepší orientační plán do praxe i do života.

Objevené kóty se budu snažit zanamenávat a sdílet na tomto blogu.
Proto ten název.

Na začátek něco povzbudivého...

„Učitelství je těžký, robotní úřad, vysilující duši, ochromující fantazii, pijící sílu z organismu: děti přicházející do školy jsou zlé, svéhlavé, bludně vychované bytosti, rafinované, zlomyslné, zhýčkané, zbloudilé, instinktivně nepřátelské a ve velkém procentu úžasně neschopné bytosti. Vracím se po pěti hodinách vyučování duševně i fyzicky vysílen. Disgustovaný, zničený, tupý, mdlý a sešlý.“

Otokar Březina, básník a učitel, 1891 (zdroj: Respekt.cz)

Ironie v nadpisu? Ne nutně. Je dobré vědět, že v tom dnešní učitelé nejsou sami. Že i to nepříjemné k učitelské profesi prostě patří, že to tak bylo vždycky… (Dobře, vzdávám se, tohle zjištění samo o sobě učiteli stojícímu tváří v tváří nezvedené mladé generaci těžko zvedne náladu, ať už žije v jakémkoli století.)